- 11. 2. 2018
- Sdílet
„Při rozhovorech s řediteli velkých společností se vždy dostaneme k tomu, že daný ředitel by za sebou chtěl nechat nějaký odkaz,“ píše na stránkách Harvard Business Review profesor Michael Jarrett z INSEAD. A dodává, že všichni z nich by byli spokojeni s odkazem, který za sebou nechal Ingvar Kamprad, zakladatel společnosti IKEA.
Kamprad zemřel před několika dny a zůstala po něm společnost se 190 000 zaměstnanci a 411 obchody ve 49 zemích. IKEA je největším maloobchodním prodejcem nábytku na světě a její tržby se pohybují kolem 36 miliard eur. Těží ze strategie, která jí umožnila změnit celé odvětví. Tato strategie spočívá v nabídce dostupného nábytku, který si je zákazník schopen sestavit sám a který se prodává v obrovských prodejnách postavených na levných pozemcích za velkými městy.
IKEA nevznikala jako učebnicový příklad toho, jak má být vytvořena a aplikována firemní strategie. Spíše naopak. Její příběh začínal mixem hazardu a inovací, které byly taženy spíš touhou po přežití než grandiózními vizemi. Konkurence se uchýlila k cenové válce téměř okamžitě poté, co IKEA vstoupila na trh, a rychle ji dotlačila k bankrotu. Jako poslední pokus o záchranu Kamprad otevřel malou prodejnu na předměstí malého města Almhut ve snaze ukázat zákazníkům přednosti jeho nábytku. Ve svém životopise píše, že „nikdy neměl takový strach jako v té době“, ale během několika dní se mu podařilo vytvořit úplně nový podnikatelský model, který vydláždil cestu k úspěchu jeho firmy.
IKEA pak rozvíjela svůj model i díky náhodám. Jednou například zaměstnanci společnosti dávali do skladu stoly a jeden z nich poznamenal, že tento typ nábytku zabírá příliš místa. Jeho poznámka vedla k prosté, ale revoluční myšlence: Co kdyby byly stoly baleny nesmontované? Když firma v šedesátých letech otevřela první ze svých obrovských obchodů, čekalo před ním 18 000 lidí a tento úspěch se rychle přeměnil na pohromu. Obchod totiž neměl dostatečné kapacity pokladen a dalších zařízení, aby byl schopen vypořádat se s takovým náporem. Výsledkem byla frustrace zákazníků, ale také myšlenka na model, kde si zákazník vyzvedává zboží ze skladu sám a sám je přiváží k pokladnám.
Na jedné straně byla tedy patrná jasná improvizace, ta šla ale ruku v ruce s přísnou finanční kázní, kterou Kamprad zavedl v celé společnosti. V neposlední řadě prospěl výrobní model, v jehož rámci je zboží navrhováno ve Švédsku, ale vyrábí se většinou v rozvíjejících se zemích a konečné smontování je na zákazníkovi. Možná největší poučení z historie této společnosti se ale dá shrnout do rčení: „Firemní kultura strčí strategii hravě do kapsy.“ V tomto konkrétním případě to byla kultura, která ze všech lidí ve firmě dělala kolegy. Všichni z nich byli motivováni k tomu, aby neustále přemýšleli, jak zlepšit chod a výsledky firmy.
„Pro úspěch společnosti je nutné dobré vedení, ale není to jediná podmínka. Tou další je zdravá firemní kultura, která přetrvá i poté, co ředitelé odejdou. A pokud prostě následujeme dav, uděláme chyby. IKEA tak činila jen výjimečně,“ uzavírá profesor.
Zdroj: HBR
Bojíte se nám napsat ze svého e-mailového účtu? Založte si ihned nový zabezpečený e-mail.
ZALOŽIT NOVÝ E-MAIL PŘIHLÁSIT SE K E-MAILU