Mladí jsou na sítích a hrají videohry. Proto nepracují?

Mladí lidé tráví stále více času u videoher a na sociálních sítích. A kvůli tomu nejsou už tak ochotní si hledat práci, tvrdí Tyler Cowen na Bloomberg View. Tylera v tom pravděpodobně podporuje závěr nové studie z Chicago Booth School of Business. Ekonom Erik Hurst a jeho tým v ní rozvíjí teorii, že pokrok v oblasti videoher lidem zpříjemňuje dobu, kdy nemají zaměstnání. Následně se zejména u mladých lidí snižuje motivace si zaměstnání vůbec hledat, soudí ve svém názorovém textu ekonom Noah Smith. Podobným jazykem hovoří rovněž studie, kterou zpracovali Mark Aguiar, Mark Bils a Kerwin Kofi Charles.

Z ní pochází i následující graf, který ukazuje růst počtu hodin trávených mladými muži u různých volnočasových aktivit. U těch spojených s počítači to bylo v roce 2015 ve srovnání s rokem 2004 o téměř dvě hodiny více:

 

Popsaný vývoj pravděpodobně není žádným překvapením, protože videohry prodělaly obrovský pokrok. Něco jiného je ale tvrdit, že kvůli nim klesá motivace k práci. Pokud by tomu tak skutečně bylo, politici by si neměli dělat těžkou hlavu s tím, že u mladých lidí se snižuje zaměstnanost. Jestliže mladí muži nechtějí pracovat, protože jdou za zábavou, mění se naše společnost na společnost zábavy, o které hovořil už John Maynard Keynes. Ten sice nemohl předpokládat, že lidé budou nakonec trávit svůj čas tím, že budou na počítačích ničit různá monstra. Ale o tom, že tíha práce spadne z našich zad a my si budeme více užívat, sníme už dlouho. Možná se k tomu nyní blížíme, ale podle mého názoru je namístě určitá skepse. 

Hurst sice pozoruje nárůst času trávený u videoher, ale zároveň je zřejmé, že celkový čas trávený zábavou se snižuje. A to vůbec nesedí na teorii, že práci měníme za zábavu. Navíc je také možné, že kauzalita má opačný směr. Videohry nás netlačí k tomu, abychom přestali hledat práci, ale neúspěšné hledání práce nás přivádí k videohrám. Jinak řečeno, je možné, že když po Velké recesi ztratila velká spousta lidí zaměstnání, vytvořil se u nich návyk na videohry. Pokud si nyní práci najdou, vše se vrátí do starých pořádků. A nebo ne, protože hraní videoher mohlo změnit přístup k práci. A pak bychom měli tento jev zařadit mezi ty, které způsobují hysterezi trhu práce. Tato možnost by v nás podle mého mínění měla budit mnohem větší obavy než přechod od práce k zábavě. 

Hurst také předpokládá, že lidské chování se řídí velmi jednoduchým modelem. Ten mimo jiné ignoruje to, že dlouhodobá nezaměstnanost ničí naše pracovní dovednosti. A může poškozovat naši kariéru. Někteří ekonomové v této souvislosti tvrdí, že když omezíme počet odpracovaných hodin, činíme tak většinou právě proto, že nevidíme šanci na kariérní postup. Tedy ne proto, že bychom chtěli více zábavy. Je tedy možné, že pokud se zvyšuje doba, kterou trávíme zábavou či videohrami, může to být skutečně známka, že se pohybujeme směrem ke společnosti zábavy. Nicméně je tu také možnost, že jde o známku špatně fungující ekonomiky a trhu práce. Pak bychom se příliš radovat neměli.