Predikce HDP nás zklamou hlavně v době, kdy je nejvíce potřebujeme

Yogi Berra jednou moudře pronesl, že predikce jsou těžké, zejména predikce budoucnosti. Právě v tomto čase se ale i přesto řada ekonomů pokouší o odhad vývoje v následujícím roce. Hovoří se o ohavných scénářích, rizicích, negativních a pozitivních alternativách a o konsenzech, podle nichž se řídí investoři a centrální bankéři. Největší pozornost si ale získávají extrémy – buď velmi optimistické, či naopak hrůzu budící scénáře. Úspěšnost podobných snah je ale podle známého ekonoma a investora Gavyna Daviese zřejmá už z toho, že před rokem v podstatě nikdo nedokázal předpovědět, že se v roce 2017 dostaví tak silné a synchronizované globální oživení, jakým si letos skutečně procházíme.

Na jednu stranu je přirozené, že se ptáme odborníků na jejich názor ohledně dalšího vývoje. Na stranu druhou tu je ale zmíněná obrovská chybovost, na kterou poukazuje i řada vědeckých studií. Projekce tedy musíme vnímat realisticky a zároveň je dobré mít na paměti, co nás k oněm chybám v projekcích většinou vede. Následující graf ukazuje vývoj konsenzuálních projekcí pro daný rok. Například konsenzuální projekce pro růst v roce 2016 jsou poprvé vytvářeny na počátku roku 2015 a odpovídající křivka poté ukazuje, jak se tyto projekce dál vyvíjely až do března 2017, kdy na trh dorazily první oficiální odhady růstu HDP v roce 2016.

Zdroj: Fulcrum AM

Z grafu je zřejmé, že většinou dochází k prudkým posunům v očekáváních – překvapení tedy nejsou žádnou výjimkou. Někdy tato překvapení mění předchozí směr v upravování projekcí, ale většinou se po nich pokračuje v nastaveném směru. Během recesí docházelo k velkým změnám a překvapením, což ukazuje, že odhady jsou nejméně spolehlivé právě v době, kdy bychom nejvíce potřebovali jejich přesnost. Tedy v době, kdy by jasný obrázek o ekonomickém vývoji mohl včas spustit potřebné monetární uvolnění.

Najdeme také období několika let, kdy jsou projekce soustavně upravovány jedním směrem. Obvykle k tomu dochází v situaci, kdy probíhají strukturální změny na nabídkové straně ekonomiky. Příkladem je růst produktivity na konci devadesátých let či opačný případ, který nastal mezi lety 2010–2015. Podobné závěry pak můžeme učinit i na základě vývoje projekcí v eurozóně a Japonsku.

Velká chybovost by nás překvapovat neměla, tvorba projekcí je koneckonců složitým cvičením. Na druhou stranu věnujeme tvorbě projekcí tolik času a úsilí, že dosažené výsledky jsou zklamáním. Není tedy jasné, zda by investoři a centrální bankéři měli výsledkům tohoto procesu vlastně věnovat vážnější pozornost, uzavírá Davies. Optimisticky však dodává, že možná existuje způsob, jak celý proces zefektivnit. Zatím ovšem udržuje čtenáře v napětí a popsat jej hodlá až v dalším z příspěvků na Financial Times.

Zdroj: Financial Times