Rok, kdy se nám to začalo vymykat kontrole

Po celá desetiletí vědci varují, že klimatické změny zvýší četnost extrémních jevů, jako jsou sucha, záplavy, hurikány či rozsáhlé lesní požáry. V roce 2017 jsme zejména kvůli hurikánům v USA získali přesnější představu o tom, jak ničivé tyto jevy mohou být. Stejně tak nám dochází, jak propojené mohou jednotlivé katastrofy být a navzájem se posilovat. Přesto jsme ale ještě nedokázali na celý problém adekvátním způsobem zareagovat, tvrdí na stránkách MIT Technology Review James Temple. 

Globální emise skleníkových plynů se přes všechny Tesly, globální dohody, pokrok v solárních elektrárnách a dalších oblastech stále vyvíjí tím špatným směrem. Celý problém se změnami klimatu se tak zhoršuje. Emise skleníkových plynů v roce 2017 opět rostly poté, co dva roky zhruba stagnovaly. Došlo k tomu zejména kvůli zvýšeným emisím v Indii a Číně, které nedokázal eliminovat mírný pokles v USA. Padly tak naděje, že předchozí stagnace je známkou dosažení emisního vrcholu. 

Světová meteorologická organizace v listopadu oznámila, že rok 2017 bude pravděpodobně jedním z nejteplejších let v historii. Průměrná teplota z let 2013–2017 je pak úplně nejvyšší v historii. Oxid uhličitý přitom v atmosféře vydrží po tisíce let a trvá přibližně deset let, než se plně projeví jeho oteplovací efekt. To znamená, že vývoj v emisích v posledních letech se na atmosféře ještě plně neprojevil. 

Podle The Nature je nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje ten nejhorší. Tento závěr stojí na porovnávání jednotlivých modelů a jejich predikcí s dosavadním vývojem. Podle tohoto scénáře může průměrná teplota na Zemi do konce století vzrůst o 5 °C, což je o 15 % více, než jaká je teplota, o které hovořily předchozí odhady. Pokud bychom tedy chtěli zabránit nebezpečnému oteplování, museli bychom snižovat emise ještě více. 

Rostoucí teploty již vyvolaly významné změny v Arktidě a nastartovaly proces dlouhodobého tání ledovců. Nastartovala se tím spirála, kdy ubývá sněžných a ledových plání, které dobře odrážejí sluneční energii, a namísto nich se objevuje mořská hladina. Ta svou temnou barvou naopak sluneční energii dobře pohlcuje. Oblasti, které dříve posílaly teplo zpět do vesmíru, se tak mění na oblasti, které jej absorbují. Věčně zamrzlá půda navíc pod svým povrchem zadržuje velký objem skleníkových plynů, které ovšem s táním unikají do atmosféry. Podobných spirál najdeme více a je zřejmé, že čím rychleji se roztočí, o to těžší bude je zastavit, uzavírá Temple.

Zdroj: MIT