Špatnými otázkami si můžeme podrazit svou dlouhodobou investiční úspěšnost

Pokud jste někdy hovořili s nějakým finančním poradcem, není pro vás proces zjišťování vaší averze k riziku asi ničím novým. Tato averze se zjišťuje proto, aby poradce věděl, jak rizikové investice jsou pro vás vhodné a jaké případné ztráty jste ještě ochotni tolerovat. Na jejím základě tak sestaví portfolio, které by vám mělo vyhovovat. Vše by tedy mělo být jasné a jednoduché. Profesor financí na Santa Clara University Meir Statman ale ve svém textu pro WSJ tvrdí, že v praxi může dojít k nepříjemným omylům, které mohou mít významný dopad na naše investice a bohatství.

Problém tkví zejména v tom, že otázky, které mají vést k odhadu vaší averze k riziku, s ní ve skutečnosti často souvisejí jen málo. Namísto toho se týkají mnoha jiných konceptů, jako jsou strach a obavy, pocit viny či nadměrná sebedůvěra. I ty mají svou relevanci, ale pokud jsou používány pro sestavování portfolia, může dojít k velmi nepříjemným situacím.

Příklad omylu při stanovování tolerance k riziku může být velmi jednoduchý: Velmi vysokou toleranci mohou na první pohled vykazovat lidé, kteří ve skutečnost trpí příliš velkou důvěrou ve své schopnosti. Pokud bychom pro ně sestavili rizikové portfolio s velkou váhou akcií, šlo by o chybu, protože oni mají pouze nereálný pohled na své schopnosti. Omyl může nastat i u investorů, kteří se obávají velkých jednodenních pohybů na trhu, ale jejich tolerance k riziku je celkově dost vysoká. U nich je lepší naučit se pracovat s těmito konkrétními obavami, než jim sestavit portfolio, které bude nadměrně konzervativní a tudíž i s menším potenciálem pro dlouhodobější zisky.

Vezměme si jeden konkrétní příklad otázky, která se pro odhad averze k riziku používá: Představte si prudké oslabení trhu, které se bude podobat propadu z roku 2008, kdy nastala finanční krize. Jak byste na takový vývoj reagovali? Prodali byste všechny akcie, jen část, žádné, nebo byste naopak nakupovali? Jde o typickou otázku, která by měla měřit toleranci vůči poklesům trhu. Jenže si musíme uvědomit několik věcí.

V první řadě je pro nás těžké představit si naše budoucí emoce. Záleží hodně na tom, jak živé jsou naše vzpomínky na podobné události, a také na tom, co se děje na trhu nyní. Pokud trh momentálně oslabuje, lidé většinou odpovídají, že z propadu mají skutečný strach. Jestliže trh roste, možnost kolapsu v nich takový strach nevyvolává. Jinak řečeno, podobné otázky a odpovědi toho moc neříkají.

Jiný typ používané otázky vypadá následovně: Představte si, že jste investovali do nějaké společnosti a její akcie se pak propadly kvůli špatným rozhodnutím jejího managementu. Prodali jste je tedy s velkou ztrátou. Následně došlo k restrukturalizaci firmy a nyní se většina analytiků shoduje, že akcie jsou atraktivní. Koupili byste tyto akcie s ohledem na to, jaké s nimi máte zkušenosti? Pokud klient odpoví záporně, je to vydáváno za známku velké averze k riziku a naopak. Jenže v tomto případě se spíše než na postoj k riziku ptáme na to, jaký vliv na naše rozhodování má lítost z předchozích neúspěchů. Ta je spolu s pýchou na úspěchy velmi mocnou emocí, ale pro naše rozhodování mohou být obě značně zavádějící.

Z podobných příkladů je zřejmé, že při stanovení averze k riziku a vytváření optimálního portfolia musíme v první řadě poznat člověka, pro kterého má být portfolio určeno. Nemělo by totiž docházet k tomu, že například jeho lítost, pýcha, nadměrná sebedůvěra či naopak nízké sebevědomí byly vydávány za averzi nebo toleranci k riziku. S podobnými postoji a chováním by měl finanční poradce pracovat tak, aby se nestávaly překážkou k úspěšným investicím. Neměl by podle nich sestavovat portfolio.