Víkendář: Britové byli vždy trochu blázni. Ale možná už je načase volat o pomoc

The American Conservative ve snaze odpovědět na otázku: „Co se to vlastně nyní děje ve Velké Británii?“ přináší úvahu Lary Prendergastové z britského The Spectator. „Od referenda o brexitu prochází má země tím, co lze nazvat sebereflexí, ale také nervovým kolapsem. Noviny jsou plné stále nervóznějších článků levicových i pravicových žurnalistů, kteří se zamýšlí nad tím, co si svět vlastně o našem ostrově myslí. Stáváme se podle něj „globální Británií“, nebo jsme propadli pýše? Smějí se nám všichni, protože jsme úplně mimo? Zajímá se o naší zemi vůbec někdo? Zajímáme se o ni my sami? Každopádně se zdá, že nyní procházíme velkým testem charakteru naší země,“ píše Prendergastová.

Novinářka ve své úvaze poukazuje na případ malého chlapce Alfie Evanse trpícího vážnou chorobou mozku. Britští lékaři a nakonec i soud tvrdili, že ke zlepšení jeho zdravotního stavu již nedojde, a tudíž by měl být odpojen od přístrojů, které jej udržovaly při životě. Rodiče s tím ovšem nesouhlasili a chtěli, aby byl chlapec převezen do Říma, kde by mu byla poskytnuta péče ve vatikánské nemocnici. Italové dokonce chlapci poskytli italské občanství, aby plán mohl proběhnout hladce. Nakonec ale chlapec zemřel tak, jak rozhodl britský stát.

Celkově jde o extrémně smutný a složitý příběh, který se v USA i v Evropě dostal do popředí zájmu médií. Británie jimi byla často vykreslována jako krutá země, kde utilitární protestanti ztratili kontakt s katolickým soucitem. Někteří Britové na tuto kritiku reagovali z pozice zraněné pýchy, jiní se zase ptají, zda se jejich země již úplně zbláznila. Ptají se, zda bylo „britské“ jednat jinak, než si přáli jeho rodiče. Nebo bylo „britské“ jednat podle zákona? Zatímco se Británie marně snaží najít odpovědi na podobné otázky, valí se na ni další a další „testy jejího národního charakteru“. Prendergastová mezi ně řadí některé projevy údajného rasismu, ale i roli, kterou Británie sehrála během posledních vojenských útoků v Sýrii.

„Každý zastánce brexitu vám řekne, že odchod z EU je hlavně o tom, že si budeme opět rozhodovat sami o sobě. Primárně by to mělo znamenat, že parlament bude rozhodovat o všech důležitých věcech. Když ale premiérka Mayová měla parlament požádat o souhlas s vojenskou operací, neudělala to. Z ústavního hlediska tak sice učinit nemusela, ale vhodné by to bylo. Ona tak neučinila a dala příkaz k útokům navzdory průzkumům veřejného mínění, které ukazují, že lidé si nejsou ani zdaleka jistí tím, zda je dobré shazovat bomby na Assada,“ píše novinářka. Důvodem, proč britská vláda jednala tak, jak jednala, je podle ní snaha nezaostat za Francií a USA. Ve výsledku tak Británie válčí, aby si zachovala svou image před druhými, ale to se nedá zrovna považovat za krok, který vrací zemi její suverenitu.

Podle novinářky v Británii sílí obavy ze spojenectví francouzského prezidenta Macrona a amerického prezidenta Trumpa a ze slábnoucího spojenectví mezi USA a Brity. „Je neuvěřitelné, jak rychle jsou Britové schopni přepnout ze znechucení Trumpem k žárlivosti na Francii,“ píše Prendergastová. A to není ani zdaleka vše. Británií hýbe otrava Sergeje Skripala, obavy z toho, že královna již nebude moc dlouho vládnout a také údajný rostoucí počet zatčení, která mohou být považována za potlačování svobodného projevu. „My Britové jsme vždycky byli trochu blázni a také sebekritičtí, takže se možná neděje nic mimořádného. A nikdo netvrdil, že brexit bude něco jednoduchého. Alespoň se blíží královská svatba. Pokud ani ta nezvedne v zemi náladu, je načase volat o pomoc,“ míní novinářka.

Zdroj: The American Conservative