Víkendář: Dosáhne Katalánsko samostatnosti? Chybí mu jedna podstatná věc

Katalánci, kteří chtějí prvního října hlasovat pro svou nezávislost, si podle známého komentátora Bloombergu Leonida Bershidskyho musí přiznat jeden nepříjemný fakt. Ať už bude jejich hlasování legální, nebo ne, jeho výsledek bude relevantní pouze v případě, když za něj budou ochotni bojovat a zvítězit v násilném konfliktu.

Nyní je Španělsko a Katalánsko v právním sporu, protože místní parlament vyhlásil hlasování a stovky radnic slíbily, že jej umožní. Španělské soudy a vláda ale prohlásily hlasování za nelegální s tím, že ústavu může měnit pouze španělský lid jako celek. Katalánci proti tomu používají složité právní námitky, ale nezdá se, že by za svou pozici byli ochotni bojovat.

Katalánské nacionalistické hnutí bylo vždy povětšinou mírové. Jedinou významnou výjimku představovala skupina Terra Lliure, která byla aktivní mezi lety 1978–1995. Její útoky si vyžádaly jednu oběť a skupina se rychle rozpadla poté, co proti ní vláda vytáhla do boje. Nikdy neměla razanci a sklony k násilí, jaké byly u irské republikánské armády či baskické ETA. O separatistech v Čečensku nebo Jižní Osetii nemluvě. Podobného násilného přístupu není při snahách o osamostatnění vždy třeba, ale veřejné mínění v dané zemi pak musí být tomuto kroku nakloněno. Takovým příkladem může být odtržení Norska od Švédska, ke kterému došlo v roce 1905.

Podobný konsenzus je ale vzácný a Katalánci jej k dispozici nemají. Zbytek Španělska totiž jejich nezávislost nepodporuje a separatisté tak pro svůj úspěch potřebují větší tlak. Je to podobné, jako když Moskva nesouhlasila s rozpadem Sovětského svazu, ale chápala, že její vojenská moc na jeho udržení nestačí. Pokud separatisté přesvědčí národ, který je chce udržet ve své zemi, že je na to příliš slabý, uspějí. To ovšem znamená, že musí být připraveni na krvavou válku.

Když separatisté skutečně vejdou do války se zemí, od které se chtějí odtrhnout, často vznikne mnohaletý konflikt, k němuž došlo například v Jižním Súdánu. Vítězství nemá zajištěné ani jedna strana. Baskičtí separatisté po půl století násilí prohráli, čečenští separatisté bojovali proti Rusku 15 let a prohráli. Katalánští separatisté se ale nehodlají postavit španělské armádě a dokonce ani polici, která jim zabavila materiály související s plánovaným referendem. Navíc nemají ani větší podporu ze zahraničí a španělská vláda tak nemá důvod jim ustupovat ani v případě, že by hlasování ukázalo na obrovskou podporu separatistů. Ta přitom podle průzkumů veřejného mínění ani neexistuje, protože těsná většina Katalánců je zatím pro zachování současného stavu.

Katalánci by nezávislosti dosáhli pouze v případě, že by přesvědčili většinu Španělů o tom, že jim bude lépe bez Katalánska. Separatisté se chtějí odtrhnout i proto, že jejich region je čistým plátcem do celkového vládního rozpočtu země, ale z toho samého důvodu se jim bude těžko přesvědčovat ostatní, že jim bude lépe bez nich. Nejsou schopní dosáhnout nějakého konsenzu (a to ani v samotném Katalánsku), ale ani ochotní situaci eskalovat. S takovým přístupem si více svobody nezískají, ať již referendum dopadne jakkoliv.