Víkendář: Německému altruismu zase tolik nevěřme

Od dob druhé světové války prohlašují němečtí politici stále dokola, že jejich země nemá žádné národní zájmy, jen zájmy nadnárodní. Konrad Adenauer, který stál v čele poválečného Německa, se rozhodl, že jeho země bude rehabilitována cestou Westbindungu, tedy tím, že se „přimkne k Západu“ a oddá se plánům na evropskou a transatlantickou integraci. Podobně uvažovali i další čelní představitelé této země a dnešní politici velmi rádi tvrdí, že německá politika je jasnou ukázkou altruistického multilateralismu. Podle Jamese Kirchicka z Politico ale může jít jen o pózu, která ve skutečnosti skrývá značně nacionalistickou politiku.

Kirchick tvrdí, že v Německu je vlastní přesvědčení o altruismu a významu nadnárodních zájmů tak zakořeněné, že v roce 2010 musel německý prezident rezignovat poté, co poměrně rozumně tvrdil, že německé jednotky by měly zasáhnout za hranicemi země. Němci také s oblibou kritizují Spojené státy, jejichž politici se nejednou řídí zásadou sledování vlastních zájmů s tím, že to nakonec prospěje všem. Trumpova „Amerika na prvním místě“ podle nich povede jen k většímu množství konfliktů a k větší chudobě. 

Pokud se ale podíváme na konkrétní kroky Berlínu v oblasti zahraniční politiky, najdeme řadu příkladů nacionalismu a unilateralismu. Pokrytectví je koneckonců dobře patrné i z kritiky německého ministra zahraničních věcí Sigmara Gabriela namířené na zmíněné americké sledování vlastních zájmů. Ministr totiž v jednom svém projevu vedle litanie na americké podkopávání liberálního řádu tepal i nové sankce zavedené vůči Rusku s tím, že mohou ohrozit dodávky zemního plynu do Německa. „Takové kroky mohou představovat existenční hrozbu našim ekonomickým zájmům,“ řekl konkrétně Gabriel. 

Ministr měl na mysli kontroverzní projekt Nord Stream 2, který vede dodávky plynu přímo z Ruska do Německa bez toho, aby procházel střední a východní Evropou. Tento projekt Moskvě umožňuje posílit svou pozici vůči evropským zemím a některé z nich proti němu ostře vystupují, například polský ministr zahraničních věcí jej přirovnával k paktu Hitlera a Stalina z roku 1939, který obětoval střední a východní Evropu pro zájmy Ruska a Německa. Gabriel často opakuje, že Nord Stream je v zájmu Německa. Jenže v zájmu Evropy není. 

Němce jejich historické zkušenosti nevedou k tvrdšímu postoji vůči revizionistickému Rusku. Naopak se domnívají, že jejich válečná historie je důvodem pro snahy o sbližování, a to bez ohledu na to, jak agresivně se protistrana chová. Gabriel tak požadoval po EU, aby učinila první kroky k ukončení sankcí i přesto, že by podmínky minských dohod nebyly naplněny. Selektivní pohled na historii, který Němci vykazují, tak má své reálné důsledky. Podle průzkumu společnosti Pew provedeném v členských státech NATO jsou Němci nejméně ochotni pomoci spojencům, kteří by byli napadeni Ruskem. Tato pomoc je přitom klíčovou součástí „liberálního řádu“, který podle Němců ničí Donald Trump. 

Němci rádi tvrdí, že to poslední, co Evropa chce, je silná německá armáda. Nicméně jde jen o výmluvu země, která není příliš ochotná plnit své bezpečnostní závazky. Německo je v této oblasti jen těžko spolehlivějším partnerem než Spojené státy pod vedením Trumpa. Koneckonců německá strategická zmatenost je patrná i z toho, že za strategického partnera by 25 % Němců preferovalo Spojené státy a 28 % z nich Rusko. Byly to přitom USA, kdo Německo zachránil před ním samým a pomohl mu dosáhnout poválečného ekonomického boomu a politické stability. A na sledování národních zájmů není nic špatného. U Němců ale bije do očí to, jak vehementně odmítají, že by něco takového dělali. 

Zdroj: Politico